Už asi není nikdo, kdo by
neslyšel o celosvětovém
synodálním procesu, ke kterému nás zve papež František. Možná se v tom tak trochu ztrácíme a nejsme si
úplně jistí, jak to vlastně celé uchopit. Možná se taky trochu bojíme, že to celé
vyšumí do prázdna. Zdůrazňuje se, že nemá jít o žádnou konferenci, seminář
(což možná připomínal plenární sněm po revoluci v naší zemi). Nejde ani o to,
aby vznikl nějaký nový dokument, který bychom mohli uložit do knihovny.
Jde o nás a o náš život ve farnostech, o to, aby farnosti skutečně byly tím,
čím být mají. Podíváme-li se na témata synody, tak se mohou týkat našeho každodenního života ve farnosti, budeme-li chtít. Máme ovšem i svobodu a možnost
mluvit o nějaké „abstraktní“ a „všeobecné“ farnosti.
Jednou z věcí, se kterou se setkáváme, je individualismus, který je nemocí
dnešní doby. Touto nemocí trpí naše farnosti, společenství, komunity i rodiny.
A jednou z možností, jak tuto chorobu léčit, je ztišit se a naslouchat si. Mluví-li
někdo, tak ho vyslechnu. Neskáču mu do řeči. Nechám ho domluvit. Snažím se
v jeho názoru najít něco, v čem ten druhý má pravdu. V každém názoru je dost
často i semínko pravdy.
Jedním z témat synody je: Jak slavíme bohoslužby, svátosti a pobožnosti;
a k tomu se dá ledacos říct a debata se může ubírat velmi rozmanitými cestami.
Po úklidu kostela jsme se o tom začali bavit. A začali jsme s otázkou čtení
v kostele a přinášení obětních darů. Bylo zajímavé slyšet, co si k tomu kdo myslí. Zazněl i názor, že když se čtení rozdává tři minuty před bohoslužbou, tak to
vlastně navenek nikomu nevadí. Přijde-li někdo do naší farnosti na mši svatou,
tak má dojem, že všechno skvěle funguje. Ale že se vlastně pokaždé musí někdo
„obětovat“, kdo čtení přečte, to už vidět není. Pak se pozvolna začala diskuse
ubírat ke smyslu čtení biblických textů v kostele. Ten, kdo text čte, si z textu
odnese víc, než jen ten, kdo čtení poslouchá, a připraví-li si četbu někdo dopředu
(ještě doma), tak má text i promyšlený, dělá vědomě pauzy a díky tomu čtení vyzní úplně jinak než, když se čte „na první dobrou“.
Debata se potom přesunula k přinášení obětních darů. Nejde jenom o to,
dary přinést, aby kněz mohl pokračovat v bohoslužbě. Kdyby šlo jen o to, tak by
dary mohly být nachystané v blízkosti oltáře, aby byly co nejvíc po ruce. Bývá
zvykem, že ten, na jehož úmysl je mše svatá sloužena, tak také může přinášet
obětní dary. Toho však zdaleka ne každý využívá. Asi u dvou třetin intencí je
tomu tak, že může přinášet dary kdokoliv. A nemusíte se bát a „dávat si navzájem přednost“. Pokud někdo s dary jít chce, tak na to bude včas nachystán. Jde
o to, že s obětními dary přinášíme v misce také naše radosti a bolesti. Asi taky
každý vycítí, že je to něco jiného, když misku opravdu držíme v rukou a neseme
k oltáři, než když to děláme jen na dálku a v duchu.
Mně se zdá, že nějakým takovýmto způsobem by se dalo mluvit i o všech
deseti tématech synody, a že by to mohlo být pro naši farnost přínosné.
Dívám-li se na tuto debatu s odstupem jednoho dne, tak si říkám, že jsme
tato témata jenom nakousli, že by se o nich dalo bavit ještě dál.
K tomu, jak slavíme bohoslužby, patří třeba účast dětí na bohoslužbách.
Občas slyším, jak mi někdo říká, že to není dobré, jak jsou děti v kostele hlučné.
Slyším, ale také, jak je to pro rodiče těžké přijít na bohoslužbu, když je tam
někdo za chování jejich dětí „zpucuje“. Myslím, že by také stálo za to se na toto
téma podívat jak z pohledu rodičů,
tak i z pohledu těch, co třeba hůř
slyší a chtějí z bohoslužby něco
mít. Řešením není, že jeden nebo
druhý zůstane doma. Věřím, že
tím, že se o tom budeme bavit, nás
mohou napadnout i moudrá řešení,
která by vyhovovala oběma stranám. Jen musíme připustit, že v potřebě jedné
i druhé strany je zrnko pravdy.
A tak se zkusme o těchto věcech bavit ve skupinkách, ať už těch, ve kterých jsme, anebo můžeme i nějaké vytvořit. A k tomu ještě přidám jednu modlitbu od papeže Františka k Duchu svatému, který nám v těchto debatách může
hodně pomoct:
“Přijď, Duchu svatý. Ty, který probouzíš nové jazyky a vkládáš nám do úst
slova života, chraň nás, abychom se nestali muzejní církví, která je krásná ale
němá, s velkou minulostí a malou budoucností. Přijď mezi nás, abychom se
v synodální zkušenosti nenechali přemoci zklamáním, nerozředili proroctví,
abychom všechno nezredukovali na neplodné diskuse. Přijď, Svatý Duchu lásky,
otevři naše srdce, abychom naslouchali. Přijď, Duchu svatosti, obnov svatý lid
věrný Bohu. Přijď, Duchu Stvořiteli, a obnov tvář země.” (z promluvy papeže
Františka 9. 10. 2021)
o. Petr Polívka
