První dojem po příjezdu je krásný. Přestože jsme do vesničky poblíž Tarnowa dojeli o pár hodin později, „naši Poláci“ jsou před kostelem a radostně nás vítají. Nad vchodem je vyvěšený začátek motta setkání: „Blaze milosrdným,“ a v kostele se hraje hymna setkání. Hostitelé se nás už nemohli dočkat. Jedna babička mě chytne za rukáv a už si mě bere k sobě domů. V následujících dnech zjišťujeme, že Poláci jsou velmi pohostinný národ. Až moc. Některé z nás sužuje obava, že nás chtějí vykrmit a poté sníst. Naštěstí se potvrzuje pouze první domněnka.
Vesnice, ve které jsme ubytováni, je opravdu půvabná. Žádný dům nemá sousedy – těch pár domů je roztaženo do několika kilometrů. Říká se, že vesnička má 100 obyvatel, z toho 99 chodí do nádherného kostela, na který se sami složili. Ten stý chodí do jiné církve.
Každé ráno máme modlitbu v kostele, kde se vše čte polsky i česky. Poté jedeme autobusem na výlet – poutní a jiná zajímavá místa v okolí. Poláci bohužel přáli našim žaludkům, ale šetřili naše nohy. To v nás probouzelo obavy o následující stravování v Krakově. Máme opravdu proč nabírat tukové zásoby?
Kromě bohatých hostin jsme také měli taneční večer, na kterém nás místní naučili svůj tanec a my je zase ten náš. Po pár dnech pohodlí přichází den loučení. Poláci pláčou, někteří doslova. Dáváme rodině drobné dárky, ale oni je nám hned musí oplatit. Někteří od rodiny dokonce dostali plný batoh jídla! A tak se autobusem přesouváme do Krakova, kde budeme možná fyzicky strádat na nepohodlné zemi v tělocvičnách a s poloprázdným žaludkem, za to však budeme krmit naši duši.
V Krakově čekáme dlouho na ubytování, nemarníme však čas a opět tancujeme a zpíváme. Jsme přeci Moraváci! Ve frontě mimo jiné potkávám zpěváka Pavla Helana, a tak si zkracuji čas tím, že se mi podepisuje na ruku. V mém případě se čekání vyplatilo. Ujímá se nás roztomilá rodinka a já získávám vlastní růžový pokojíček malé Magdy. Vesele nás přivítá otec rodiny: „Děvčata, kde je pivo?“ Smějeme se narážce na naši vlast a bouráme zeď stydlivosti. Většina poutníků se však mačká v tělocvičnách.
Potvrzuje se nám polská pohostinnost. Rodiče poslali dcerky k prarodičům a sami si ustlali v obýváku, abychom měli vlastní pokoje. Naše polská maminka vstává hodinu před námi a chystá nám bohatou snídani i svačinu.
Duchovní program je nabitý, je na výběr spousta možností. Kdo má zájem o nové přátele a více Boha v sobě, je tu správně. Program je po celém Krakově, ale dostatek je ho i v Českém národním centru.
Nadchází den příjezdu papeže. Potloukáme se po městě, když se dozvíme, že by měl každou chvíli projet. Nacházíme se pod hradem Wawel, stojíme u silnice. Projede kolona limuzín a já jsem ráda, že jsem ho teda viděla. Už chceme odejít do restaurace na oběd, když zaslechneme, že papež teprve projede. Moc jim to nevěřím, ale i tak ještě jednou vylezu kamarádovi za krk. Projíždí ještě jedna kolona a já jsem kousek od silnice. Náhle vidím papamobil! Otevřené auto, ve kterém stojí papež, usmívá se a mává na všechny strany. A teď na mě určitě mrknul! Jsem dojatá. Rázem zapomínám na jídlo, které jsme se vydali „lovit“ po místních restauracích za talony, a raduji se. Zcela mě dostalo, že papež projel takto „odhalen.“ V současné situaci se spíše čekalo, že pojede v neprůstřelné limuzíně, ale to by přeci nebyl papež František! Dodalo mi to odvahy. Když se nebojí on, proč bychom se měli bát my?!
Večer je uvítací mše s papežem, ale protože jsem ho už uvítala osobně a protože netoužím po milionech lidí a protože prší, sledují celé dění ze sucha vylidněné restaurace. Restaurace je lodí na řece Visle pod hradem Wawel s romantickou atmosférou. Ani druhý den mě netáhne křížová cesta se spoustou lidí, a tak zůstávám na křížovou cestu v Českém centru, kde je „pouhých“ pár tisíc lidí. „Křížovka“ je na téma lidská práva a velmi se povedla. Je doprovázena básněmi a tanečně zinscenována. Po skončení zůstáváme se svíčkami v rukách stát ve tmě a myšlenky v nás rezonují.
Závěrečná Vigilie. Už cesta tam byla obrovským zážitkem. Byli jsme uvázlí v davu, ve kterém jsme putovali tempem pomalejším, než je hlemýždí. Ten den bylo velké teplo – celý svět se modlil za dobré počasí, takže bylo až tak dobré, že lidé „padali jako hrušky.“ K dispozici byla jen balená voda, a tak se jí všichni polévali. V momentě, kdy jsme se chystali druhého dne odejít, začala silná přeháňka. Bůh vyslyšel naše prosby o osvěžení a také už asi nechtěl, abychom plýtvali tou balenou mineralizovanou vodou.
Po duchovní stránce to byl také úžasný zážitek, a to nejen spaní s pár miliony lidí. Papež nás vyzýval k aktivitě. Nepřišli jsme na svět vegetovat, vysedávat u TV nebo PC, ale abychom zde zanechali stopu, abychom vyšli z pout pohodlí a žili osvobozeni. Také nás vybízel, abychom vyměnili pohovku (tedy pohodlnost našeho života) za pár bot – a to nejlépe pohorek – a vydali se vstříc „bláznovství“ našeho Boha. Vybízí nás tedy, abychom se vydali vstříc žíznivým, hladovějícím… ale také migrantům a uprchlíkům.
„Bůh od tebe něco očekává, Bůh od tebe něco chce. Bůh přichází otevřít všechno to, co tě uzavírá. Zve tě, abys snil, chce ti ukázat, že s tebou může být svět jiný. Tak je to: pokud ze sebe nedáš to nejlepší, svět nebude jiný. To je výzva.“
Jak říká papež, my bychom se měli stát politickými aktéry a hybateli tohoto světa. Obujme si tedy pohorky, protože cesta s Ježíšem je náročná, ale stojí za to.
Vždycky říkám, že děkovat se nemá předčasně – děkovali jsme, že jsme dojeli v pořádku, a tak nám kolo od autobusu upadlo až v Brně. S Bohem je vážně sranda.
Dojeli jsme do svých domovů a farností, posíleni ve víře, odhodláni vydat se vstříc novému dobrodružství s Ježíšem.
V rámci Roku milosrdenství jsme od září zahájili projekt "Zpovídat se s chutí a užitkem". Je to příležitost k hlubšímu a radostnějšímu prožívání svátosti smíření a s možnosti "udělat si devět prvních pátků". V této souvislosti jsme rozšířili příležitosti, kdy je možné přijmout svátost smíření.
