
Vesnice, ve které jsme ubytováni, je opravdu půvabná. Žádný dům nemá sousedy – těch pár domů je roztaženo do několika kilometrů. Říká se, že vesnička má 100 obyvatel, z toho 99 chodí do nádherného kostela, na který se sami složili. Ten stý chodí do jiné církve.
Každé ráno máme modlitbu v kostele, kde se vše čte polsky i česky. Poté jedeme autobusem na výlet – poutní a jiná zajímavá místa v okolí. Poláci bohužel přáli našim žaludkům, ale šetřili naše nohy. To v nás probouzelo obavy o následující stravování v Krakově. Máme opravdu proč nabírat tukové zásoby?
Kromě bohatých hostin jsme také měli taneční večer, na kterém nás místní naučili svůj tanec a my je zase ten náš. Po pár dnech pohodlí přichází den loučení. Poláci pláčou, někteří doslova. Dáváme rodině drobné dárky, ale oni je nám hned musí oplatit. Někteří od rodiny dokonce dostali plný batoh jídla! A tak se autobusem přesouváme do Krakova, kde budeme možná fyzicky strádat na nepohodlné zemi v tělocvičnách a s poloprázdným žaludkem, za to však budeme krmit naši duši.
V Krakově čekáme dlouho na ubytování, nemarníme však čas a opět tancujeme a zpíváme. Jsme přeci Moraváci! Ve frontě mimo jiné potkávám zpěváka Pavla Helana, a tak si zkracuji čas tím, že se mi podepisuje na ruku. V mém případě se čekání vyplatilo. Ujímá se nás roztomilá rodinka a já získávám vlastní růžový pokojíček malé Magdy. Vesele nás přivítá otec rodiny: „Děvčata, kde je pivo?“ Smějeme se narážce na naši vlast a bouráme zeď stydlivosti. Většina poutníků se však mačká v tělocvičnách.
Potvrzuje se nám polská pohostinnost. Rodiče poslali dcerky k prarodičům a sami si ustlali v obýváku, abychom měli vlastní pokoje. Naše polská maminka vstává hodinu před námi a chystá nám bohatou snídani i svačinu.

V Krakově čekáme dlouho na ubytování, nemarníme však čas a opět tancujeme a zpíváme. Jsme přeci Moraváci! Ve frontě mimo jiné potkávám zpěváka Pavla Helana, a tak si zkracuji čas tím, že se mi podepisuje na ruku. V mém případě se čekání vyplatilo. Ujímá se nás roztomilá rodinka a já získávám vlastní růžový pokojíček malé Magdy. Vesele nás přivítá otec rodiny: „Děvčata, kde je pivo?“ Smějeme se narážce na naši vlast a bouráme zeď stydlivosti. Většina poutníků se však mačká v tělocvičnách.

Duchovní program je nabitý, je na výběr spousta možností. Kdo má zájem o nové přátele a více Boha v sobě, je tu správně. Program je po celém Krakově, ale dostatek je ho i v Českém národním centru.
Nadchází den příjezdu papeže. Potloukáme se po městě, když se dozvíme, že by měl každou chvíli projet. Nacházíme se pod hradem Wawel, stojíme u silnice. Projede kolona limuzín a já jsem ráda, že jsem ho teda viděla. Už chceme odejít do restaurace na oběd, když zaslechneme, že papež teprve projede. Moc jim to nevěřím, ale i tak ještě jednou vylezu kamarádovi za krk. Projíždí ještě jedna kolona a já jsem kousek od silnice. Náhle vidím papamobil! Otevřené auto, ve kterém stojí papež, usmívá se a mává na všechny strany. A teď na mě určitě mrknul! Jsem dojatá. Rázem zapomínám na jídlo, které jsme se vydali „lovit“ po místních restauracích za talony, a raduji se. Zcela mě dostalo, že papež projel takto „odhalen.“ V současné situaci se spíše čekalo, že pojede v neprůstřelné limuzíně, ale to by přeci nebyl papež František! Dodalo mi to odvahy. Když se nebojí on, proč bychom se měli bát my?!

Závěrečná Vigilie. Už cesta tam byla obrovským zážitkem. Byli jsme uvázlí v davu, ve kterém jsme putovali tempem pomalejším, než je hlemýždí. Ten den bylo velké teplo – celý svět se modlil za dobré počasí, takže bylo až tak dobré, že lidé „padali jako hrušky.“ K dispozici byla jen balená voda, a tak se jí všichni polévali. V momentě, kdy jsme se chystali druhého dne odejít, začala silná přeháňka. Bůh vyslyšel naše prosby o osvěžení a také už asi nechtěl, abychom plýtvali tou balenou mineralizovanou vodou.

Jak říká papež, my bychom se měli stát politickými aktéry a hybateli tohoto světa. Obujme si tedy pohorky, protože cesta s Ježíšem je náročná, ale stojí za to.
Vždycky říkám, že děkovat se nemá předčasně – děkovali jsme, že jsme dojeli v pořádku, a tak nám kolo od autobusu upadlo až v Brně. S Bohem je vážně sranda.
Dojeli jsme do svých domovů a farností, posíleni ve víře, odhodláni vydat se vstříc novému dobrodružství s Ježíšem.
Žádné komentáře:
Okomentovat