Příběh z Machaly

Rozhodla jsem se navštívit jednu rodinu v romské čtvrti, jinak nazývané Machala. Matka (M) a otec (O) mě vřele přijali. Zaujal mě jejich životní příběh, který může být jistě inspirací nejen pro jejich sousedy ve čtvrti. Jako všichni Romové měli manželé jen neoficiální romskou svatbu. Až po letech mají svůj sňatek i na papíře a nedávno si dokonce udělili svátost manželství v našem kostele. Tady je jejich příběh: 

Kde jste se seznámili? 

O: Seznámili jsme se v protestanské církvi, kam jsme oba chodili. Když mi bylo 23 let, řekl mi pastor, že na shromáždění chodí i jedno chudé děvče, a že by bylo ode mě pěkné se s ní skamarádit, protože na tom není zrovna nejlíp. Nějak jsme si padli do oka a poznávali jsme se dál. Tak dva tři týdny jsme spolu chodili a pak se vzali.

M: Mně bylo 14 let, když jsme se poznali. 

Proč jste se nechali pokřtít? 

O: Prostě jsme se tak rozhodli. Já jsem pokřtěný už jako dítě v Pravoslavné církvi. Tady se Romové většinou nedávají pokřtít. Nemají tolik rádi Pravoslavnou a Katolickou církev. Spíš mají rádi Protestanskou a Islám.
M: Za mě osobně to bylo tak, že i já jsem chtěla být pokřtěna, tak jsem se nechala pokřtít. 

A proč církevní sňatek po tolika letech, co už spolu žijete? 

M: Před Bohem je to dobré, taky pro rodinu… ta křesťanská víra. Máme civilní sňatek, to je jako před lidmi. A před Bohem jsme chtěli mít taky. Ten civilní je na papíře a ten církevní před Bohem. Je to potřeba, být jedno před Bohem, až odejdeme na onen svět. 

Můžete říct něco o své rodině, ze které pocházíte?

O: Život byl moc těžký. Proto se snažíme, aby naše děti nezažily to samé. Pocházím z 6 dětí. Matka byla nevzdělaná a měla to doma těžké. Otec dost pil a nemyslel vůbec na rodinu. Byl jsem nejstarší, a tak se počítalo s tím, že budu živit rodinu. Proto jsem přestal chodit do školy…
Byl to těžký život. Maso jsme skoro vůbec nejedli. Moc jsem strádal. Někdy jsme měli i omezený přísun chleba. Pro každého kousek chleba a s tím si musíš vystačit na den. Otec bil matku. Ta jen mlčela. Měli jsme dva pokoje. Vychodil jsem školu do 4 třídy, teď si ji ale dodělávám, jsem teď v 7. třídě. Je mi 41 let a učím se, chápeš to? (smích) No není to lehký, ale co mám dělat. Život je boj, a ne že máš všechno, na co si vzpomeneš. 

M: I já jsem to měla podobně těžký. Matka alkoholička, nutila mě žebrat. Pořád pila, honila mě večer z domu ven, plakala jsem, neměla jsem kam jít. Pila, dělala věci jen pro sebe. Často jsem byla hladová, chodila jsem hladová i do školy, brečela jsem kvůli hladu. 

O: Já taky, ale co s tím naděláš, život jde dál. 

M: Neměla jsem boty, běhala jsem bosá. Matka mě chtěla prodat do manželství za rakiju. Kvůli tomu jsem si pak vzala svého manžela, abych nemusela být prodána. I přes to k ní necítím nenávist, mám ji ráda. Hrála hodně karty. Dostali jsme od města materiál na dům a ona ho prodala, aby mohla hrát a pít. Děkuji Bohu, že jsem poznala svého muže. 

O: Že jsi poznala takového blázna. 

M: Ne blázna. (smích) 

M: Otec zemřel, když jsem byla dítě. Starší sestra se vdávala, když jí bylo 13, mně bylo asi 5, už si to moc nepamatuji. Do školy jsem chodila do 7. třídy. Pak jsem se vdala. Chtěla jsem pryč od matky, aby mě už netýrala. 

A co vaše současná rodina? 

O: Na začátku jsme bydleli všichni v jedné místnosti, my i moji sourozenci. Moji rodiče v druhé místnosti. Když jsem se vracel z práce, bili moji ženu. Bratři i rodiče. Už jsem se o ně nestaral, nekrmil jsem je jako dřív, měl jsem už vlastní rodinu. Utekla, ale já jsem pro ni jel a našel jsem nové bydlení. Často jsme měnili bydliště. Když se narodila první dcera, neměli jsme ani nábytek. Ony byly na posteli a já spal na krabici na zemi. Byl jsem tenkrát nemocný, ale i tak jsem musel chodit do práce. Pak jsem mohl koupit druhou postel a kamna. Žena se starala o děti a já pracoval. Vracel jsem se z práce a řezal jsem dřevo. Když žena onemocněla, staral jsem se po práci o ni a dělal domácí práce. A tak jsme si postupně vybudovali domácnost. Šetřil jsem a pak jsem postavil dům. Byl nezákonný, a tak jsem ho levně prodal. Ten dům brzo zbourají i s dalšími nezákonnými domy. (Pozn.: domy stojí na pozemku města.) Teď žijeme v domě po otci. Postavil jsem tady další patro, taky je nezákonné. Bratři s rodinami žijí pod námi. V jednom dvoře nás žije 7 rodin. 

M: Dohromady máme 4 děti. Nejstarší má skoro 18 let, je vdaná a žije v cizině. Žije si dobře. Druhá dcera nám umřela. Když jí bylo 14 let, vdala se. Něco se tenkrát stalo a přišla policie. Ona se lekla, že jsou z úřadu a že ji dají do děcáku. (Pozn.: stát neuznává romské sňatky a žít ve 14 s mužem je bráno jako zneužívání). Vyděsila se a vzala si nějaké prášky. Stalo se to, přestože jsme se o ni tolik starali. Ona byla divoká, neposlechla nás a vdala se. Třetí dítě má 13 roků, ve škole si vede dobře. Otec Jaroslav ji zapsal do sportovní školy, chodí totiž na gymnastiku. Chodí k vám na učení a hry. Nejmladší má 6 roků, chodí k vám na program pro předškoláky. Chodí do školky. Otcové nám se vším pomáhají, jsou to naši rodinní přátelé. Chodíme k nim do kostela. Jsme jim vděční za to, co pro nás všechno dělají. Otec Jaroslav byl svědek na naší civilní svatbě, kterou jsme nedávno měli. Taky nás připravoval na křest a svatbu. Všichni otcové k nám chodí na návštěvu. 

Přemýšleli jste někdy nad životem v cizině? 

M: Ano, chtěli jsme se přestěhovat do ciziny. 

O: Tam je líp. Ale už nechceme. Otcové si myslí, že je lepší tady zůstat, aby se nedělila rodina. 

Jaké je vaše zaměstnání? 

M: Já žehlím v jedné firmě. 

O: Já jsem hlídač na stavbě nové školy a kostela. 

M: Ne jenom to, ty jsi pracovník otce Jiřího. (smích) 

O: I zedník, zkrátka, co se tam najde. 

Myslíte si, že můžete být příkladem pro další rodiny tady v Machale? Není tu přeci tolik rodin jako je ta vaše. Dost rodin je rozpadlých a rodiče se nestarají tak jako vy… 

M: Ano. Nemůžeme je proměnit, ale můžeme jim být vzorem. Je to těžké, protože Romové tady nemají rádi katolickou církev. Někdy nás lidi tady nechápou. Možná se někdo změní, to závisí na člověku. My mluvíme s přáteli o salesiánech, říkáme jim, ať tam pošlou taky svoje děti. Nabízíme jim svůj názor, oni si to přeberou sami. Asi jsme první rodina tady v Machale, co si udělala církevní sňatek. Žije tady asi 30 tisíc lidí. 

Co vás překvapilo, co pro vás bylo nejsilnější, během církevního obřadu? 

M: Nejvíc mě zaujaly korunky, které nám dali na hlavu (Pozn.: při řeckokatolickém nebo pravoslavném obřadu dostávají novomanželé koruny). Pocit to byl krásný, nikdy na to nezapomenu. 

O: To, že jsme si dávali své „ano“ před Bohem. Nejvíc mě překvapilo to, že mě žena políbila v kostele před lidmi. (smích) 

Co bylo pro vás nejtěžší během přípravy na křest a svatbu? 

O: Pamatovat si slib. 

M: Ano. (smích) 

Jak to chodí mezi Romy v Bulharsku: Dívky se vdávají už od 12 let. Svatby jsou často domluvené mezi rodinami. Existuje i obchod s nevěstami, naštěstí už není tak častý. 

Slávka Sychrová