Ohlédnutí dětí na cestě
O páté neděli postní jsme s dětmi zjistili, že už jsme urazili pořádný kus cesty k Bráně Božího milosrdenství. A protože všechno se vším souvisí, na sebe navazuje a směřuje k jednomu cíli – k Bráně Božího milosrdenství (na naší cestě, i když je klikatá, nejsou křižovatky), nastal čas k ohlédnutí. Milosrdenství je pro nás těžce pochopitelné, je to něco jako cit maminky – láska, přijetí, odpouštění, soucit… Teď v roce milosrdenství hlouběji prožíváme jaký je Bůh – jako maminka chápe a přijímá, jako tatínek formuje a vede nás. Jsme pozvaní do školy milosrdenství. Nemusíme začít někam chodit, jen opravdověji dělat to co doposud – snažit se podobat Pánu Ježíši. Děti za své přinesené obrázky dostávaly dosud samolepky s namalovanými skutky milosrdenství – těmi skutky se také podobáme Ježíši a projevujeme milosrdenství.
První týden jsme se snažili rozhodovat se pro dobré a správné věci. Tak to šlo prý všem dětem bez problémů. 2. týden jsme si měli obnovit nebo prohloubit vztah k Pánu Ježíši, a to opravdovou modlitbou. To znamená, aby modlitba byla upřímným pravdivým rozhovorem. Otevřeně např. řekneme: „To se mi fakt líbilo, děkuji Ti, Pane Ježíši.“ Nebo: „Toto mně moc vadí, co s tím mám dělat?“ „Tomuto nerozumím, jak to mám chápat?“ „Je mi smutno, dej prosím, ať cítím, že jsi se mnou…“
3. týden jsme se učili mít s někým nebo s něčím trpělivost. A tady nám opět pomohla pravdivá modlitba: „Pane Ježíši, tak toto už nemůžu vydržet, jak to mám snášet, jak to mám brát, co s tím?“ Kdo se opravdově ptá, kdo si na to najde čas, tomu se odpovědi dostane, třeba i nepřímé – jak se události budou vyvíjet…
A minulý 4. týden jsme se učili odpouštět. Doslechla jsem se, že je to prý nejtěžší. Ano, někdy to nejde hned, zvlášť když nás to bolí u srdíčka. Na začátek stačí opět upřímná modlitba: „Pane Ježíši, mě to tak bolí, jak mi ublížil… ale pomoz mi nepřát mu za to nic zlého.“ Pak časem můžeme zkusit: „Přeji mu vše dobré, žehnej mu, Pane.“ Když prosíme o sílu, tak se dokážeme na toho, kdo nám ublížil, usmát, pozdravit ho nebo s ním mluvit. To je to odpouštění. A nic si z toho, děti, nedělejme, že některý úkol hned nejde. Všemu, čemu jsme se na naší cestě učili, se učíme celý život…
A úkol na další týden – mít pro někoho pochopení a projevit to. Tak např. příběh o Honzovi: Honza se přistěhoval a nikdo ho ve škole moc nebral, říkali, že se nechce kamarádit, protože nechodí ven a nehraje fotbal. Až jednou potkal Honzu s velkými těžkými nákupními taškami Vašek. Divil se, proč velké nákupy nevozí Honzův tatínek autem, jak je to zvykem u nich doma. A Vašek se dozvěděl, že Honza tatínka nemá, má jen už dlouho nemocnou maminku a mladší malé sourozence. A teď Vašek pochopil, proč je Honza takový. A nezůstalo jen u pochopení, Vašek začal s Honzou kamarádit a hodně mu pomáhal, takže Honza už měl někdy čas jít si zahrát se spolužáky fotbal. Tak nikoho hned neodsuzujme, když se nám zdá divný. A pro pochopení nemusíme chodit daleko. Stačí, když přijde maminka nebo tatínek z práce a my máme na ně hned spoustu požadavků a přání. Zkusme pochopit, že jsou třeba unavení. Zkusme to pochopení projevit nabídkou pomoci. Takové: „Mami, s čím ti mohu pomoci?“ zažene určitě všechnu únavu.
Za své obrázky dostávají děti teď samolepky svatých. Svatí dokázali druhé chápat a uměli to dobře dávat najevo. Ale nemyslete si, že by to nebyli chybující lidé jako my. Svatí nebyli tím, že by neudělali nikdy nic špatného, neměli nikdy žádnou pochybnost a šli nadšeně až ke smrti. Ne, to ne, ale jejich víra byla živá, pravdivá, protože své otázky, pochyby a selhání svěřovali v opravdové modlitbě Pánu. Každý z nás se může a měl by se stávat svatým. A zvlášť v tomto roce je každý z nás pozván stávat se živou bránou Božího milosrdenství. Pečovat o to, abychom měli čisté srdce, průchodné pro Boží lásku, odpouštění, pochopení, soucit… ano, srdce prostupné pro Boží milosrdenství.
Obrázek se zadáním úkolu - 5. neděle postní
Duben 2026 
